Původně jsem tento článek nechtěl vůbec psát, protože jsem si kdesi na netu přečetl, že o životě (a HolKol je sakra životní akcí, kvůli němuž se i termíny rodinných oslav, svateb a pohřbů mění….) se nemá psát, ale má se žít! A protože jsem se s touto myšlenkou ztotožnil, tak jsme se (S + L) další neděli vydali do Víru (ale ne vášní) zopakovat si část trasy HolKolu a „prožít“ si ho ještě jednou. 
   Zaparkovali jsme u hospůdky V pískovně, natunili jsme kola a vyrazili jsme na hráz přehrady, přes kterou jsme pokračovali po pravé straně jezera směrem na Veselí až do Dalečína. Nutno říci, že zpáteční cesta po druhé straně jezera z Dalečína do Víru (totožná s částí HolKol trasy) byla procházka růžovým sadem (včetně maličkého kopečíčku, který se mi ale zdál během HolKolu hnusným a dlouhým). Hrabali jsme do Veselí asi 6 km pořád a pořád do kopce hódně lehkým převodem. I když stoupání bylo namáhavé, tak pohled shora dolů byl nádherný. Slunce, kopečky, vesnice v údolí – země krásná, domov můj … (co to sakra plácám za nesmysly, vždyť mám být cyklistou HolKolistou, kterému se do tváře leje jedna kapka potu za druhou a nemá čas se kolem sebe ani porozhlédnout… ). Na konci výletu jsme si dali oběd v hospůdce (mimochodem od minulého týdne zdražila pivo o korunu a některé kořalky i o víc. A denní menu za 125 + polévka za 40 nám připadlo nadsazené (zvláštní, že na HolKolu se na nějakou tu kačku zase tolik nekouká), ale hlad je hlad a komu se to nelíbí, ten ať … nejezdí do Pískovny). Facebook funguje! 

   No a druhý den se mi to v hlavě o tom článku rozleželo a tedy… 

   Loni jsme se domluvili, že organizaci letošní akce necháme na mladých. Ať ukážou co v nich je, co umí. Padlo rozhodnutí, že směr bude Vysočina a ubytování ve Víru. K tomu se v jarních měsících doplánovala denní trasa v délce cca 80 km, která však v itineráři vedla pouze po silnicích. Po loňské trase, která byla vymyšlená dost dobře, to bylo trochu zklamání. Ale organizačním výborem jsme byli ubezpečeni, že je to pouhý nástřel a detailní průjezdy nedotčenou panenskou přírodou budou rozpracovány později. Dokonce se jednu dobu schylovalo k tomu, že se organizátoři pojedou osobně přesvědčit o kvalitě tratí, ale jak to tak bývá, skutek utek. Na pivním brífinku, který se konal pravidelně týden před akcí, byly účastníkům rozdány pěkná jednotná trika a sděleno, že ubytování **** je zajištěno. A že trasa se stále upřesňuje… 

   Sobota 24.6.2017 8:30 sraz dole na mostě. Teplota, tlak (vzduchu), rosný bod – vše v normálu, účastníků 11 ks z toho 2 krajánci. Vozový park – 3 treky, 8 horáků. Ještě před prvním ostrým šlápnutím do pedálů dochází k prvnímu (ne však poslednímu) upřesnění trasy. Nutno dodat, že každé upřesnění znamenalo náhradu silnice za terénní trasu, což bylo jenom dobře. Asi po 10 km (tak brzy?) začal překvapivě odpadávat jeden z krajánků. Před Kunštátem došlo k rozpolcení pelotonu, neboť část se vydala jinou, neplánovanou trasou. Jedním ze zběhů jsem byl i já. Tuto nabídku od vůdce zběhů jsem využil proto, že starou trasu jsem znal, kdežto novou ne (což ale organizační výbor nedokázal pochopit). A nelitoval jsem. Průjezd údolím přes Sychotín, Petrov, Sulíkov byl opravdu pěkný a hlavně klidný. V Sulíkově jsme se zase spojili v jeden peloton a pokračovali do Bystrého, kde nás čekala občerstvovací stanice včetně oběda (nezběhové stačili už dát jeden škopek v Kunštátě). Cesta do Bystrého byla nahoru dolů s jedním zajímavým lučním sjezdem. V Bystrém jsme chvíli hledali, hledali až jsme našli tu správnou hospodu. Každý si dal, co mu libo bylo, odpočinuli jsme si. Téměř vzápětí nás čekal top stage dne, výšlap na Nedvězí. Po obědě se fakt moc dobře nejelo, ale hlavně ani se nechtělo. Nu což, my chrabří bojovníci, přec jsme to dali! Na sjezdu do Jimramova jsme se opět roztrhali (9 + 2), tentokrát to však nebylo úmyslně. Po několikeré marné snaze mobilním telefonem o spojení pelotonu jsme na konci Dalečína, kdy jsme před sebou na silnici viděli značku 15% stoupání, odbočili na turistickou červenou značku. Ještě před odbočením na nás volala místní babička: “Do Dalečína to máte nejlepší po vodě!“. A my ji odpovídali: „My víme, babi“, myslíc si, že nám přec nebude radit, baba jedna. Zanedlouho jsme pochopili její radu, protože červená turistická je pro turisty a ne pro HolKolisty. Takže jsme byli nuceni šlapat Kašpárka a dokonce i potupně tlačit na úzké lesní pěšince. Zato sjezd z vrcholu červené trasy dolů po asfaltu byl bombastický. Poté nás čekal dojezd do Dalečína, kde jsme se spojili s druhou skupinkou, která to samozřejmě dala kolem vody… Stavili jsme u Dittáče na pivku a pak pokračovali podél přehrady do Víru na ubytovnu. 
  Ubytovna za 2 kila byla opravená, čistá, dalo by se směle říci, že za ty prachy luxusní. Rozdělení osob na pokoje proběhlo již s předstihem ze zjištných důvodů. Jak zpívá Nohavica:“…chrapot v hrudním koši no to je zážitek…“. Prostě za ty roky víme do čeho jdeme a nikdo nechce zbytečně riskovat vlastní život. Proběhla očista těla, převléknutí do jednotných tričánek a hurá očistit duše! 
   V hospůdce jsme měli dlouhodobé reserve na tento termín. Byli jsme usazeni ve starém obyváku s původní výzdobou z konce 19. století v renesančním stylu. No, to přeháním, ale ta nefunkční televize na skříní byla určitě jedna z prvních v republice. Jak jsme se později od majitelů dozvěděli, jednalo se o dědictví po dědečkovi, kde z prvopočátku probíhaly garážové bečky a přerostlo to v otevření hospůdky v takovém stavu, v jakém dům byl a zatím nebyl čas na nějakou větší investici, protože lidi začali chodit… Na čepu měli ČH Matouš 11 a Svijany 11. Na jídelním lístku měli 3 (vlastně už jen 2) meníčka a k tomu pár jednoduchých, klasických jídel. Večeře byla dvouchodová s minimální zažívací dobou mezi jednotlivými chody. Kuchař to komentoval slovy: “Vy nám tedy dáváte, pánové!“. Kolem 23 hodiny jsme požadovali ještě něco na zub, ale prý jsme kuchyni vyjedli do mrtě a zaplaťpánbůh, že jsme dostali aspoň kolečka tlačenky. Paní majitelka byla rázná, s lidmi to uměla. Dokonce sama od sebe dala našemu Honzíkovi, který stejně jako jiní Honzové ten den na celém světě slavil svátek, domácí buchtičku! …vlhkou. Hospodu jsme samozřejmě zavřeli, ale ne v plném počtu a pochodovali tmavými uličkami (ve Víru o půlnoci vypínají veřejné osvětlení) na ubykace. 
   Ráno nám naši mladí kolegové připravili vydatnou snídani, pro kterou zašli do nedalekého obchodu, který byl otevřen i v neděli dopoledne! Jaké to milé překvapení. Po snídani nasedáme a vyjíždíme po opravované silnici na Bystřici s tím, že nějak určitě projedeme. Ale na první křižovatce se od nás odpojují oba krajánci s tím, že jeden to nedává a druhý mu bude dělat doprovod (hezké to gesto). Takže jsme pokračovali v 9 ks. Opravovaná cesta se stala neprůjezdnou, protože na ni dělali koberec. Museli jsme opravovaný úsek protlačit krajem lesa po opěrné zdi, která byla plná kopřiv a jiných léčivých bylin. V Bystřici na nás čekal Holešínský rodák a zavedl nás na jedno točené. A dokonce nás chtěl pozvat i na RUMunské hnědé, ale to jsme s díky odmítli. Poté jsme přes Rožnou sjeli údolím do Nedvědice, kde jsme U Medvěda dali oběd. Tedy jak kdo. Třeba takový Quintana si objednal degustační talíř steaků pro dvě osoby a neměl sebemenší problém ho spořádat. Poté ho zalil ještě kafíčkem. A když po necelé hodině řekl, že v tom břichu už zase nic nemá, tak jsem si v duchu řekl, že ta cyklistika je opravdu energeticky náročný sport. Na obědě jsme se poměrně dlouho zdrželi, někteří již začali být nervózní, že nestíháme časový plán závěrečné etapy a podle toho taky vypadalo poobědové tempo. Nečekaly nás žádné brutální kopce, takže se jelo dobře. Trošku jsme bloudili před Tišnovem směrem na Lomničku, ale tento problém jsme záhy vyřešili a dojeli jsme do Železného, kde jsme se dali na červenou turistickou značku směr Stanovisko. Udělat dvě stejné chyby za dva dny, to snad ani nejde! My to dokázali!!! Takže většina z nás tlačí do nesjízdného kopce několik kilometrů. Abychom poté natlačenou výšku opět sjeli a tak pořád (3x) dokola. Poslední občerstvení bylo na Žernovníku v Ahoji a pak sjezd dolů, příjemný přesun cyklostezkou pod poslední kopečíček a výšlap na Alp d’Huez. Tady se pole roztrhalo, protože někdo přece musí být 1.,2., ….. Závěrečné posezení tradičně v místní hospůdce u misky dobrého guláše, nějaké topivo, rozverné vyprávění zážitků. Na silnici se to strašně vleče, kdežto v hospodě to strašně ubíhá - game over. 

   Tradičně výborná akce plná zážitků jak sportovních (jsou to vůbec zážitky anebo náběh na infarkt?), kulturních, společenských. Jednu připomínku přeci mám a to k trase, která měla být navržena detailněji dopředu a ne ji upřesňovat cestou. A ty červené turistické jsou fakt pro turisty, my jezdíme na kole a tomu se říká cyklostezky… Už se těším na příští rok a věřím, že i vy se mnou!

Soubory pro zobrazení v GoogleEarth (www.google.com/intl/cs/earth/desktop/), Seznam: 

  2017_06_24_Holešín-Vír.gpx (321039)
  2017_06_25_Vír-Holešín.gpx (288151)