2011 Hodonín - záchranná akce
...a jak řekli, tak i udělali. 6.8.2011 jsme se v 6:50 vydali vlakem na místo, kde jsme trasu přerušili, tedy do Kyjova. Tentokrát nás jelo pouze 5 statečných.
Ve vlaku byla tradičně dobrá nálada, plná srandiček a silných slov. Svým vystupování jsme vzbudili zájem paní průvodčí, která se málem do jednoho z nás zamilovala... A jelikož jsme slušně vychovaní chasníci, tak jsme pomáhali, kde jsme jen mohli. Např. pomoc stařence při vystupování z vlaku nesoucí objemnou batožinu. Tato činnost byla ostatními účastníky odměněna slovy:"Vole, tys jí tu kabelu nevzal? Mohlo tam být něco na žrádlo...".
Po dlouhé cestě, celí vyprahlí, jsme se vylodili v cílové stanici a ihned, jako jeden muž, začali jsme hledat místo, kde bychom svlažili volátko. A co myslíte našli nebo nenašli? Samozřejmě že našli!!! Holba 12 byla však na závěr vyhodnocena jako nejhorší pivo, které jsme si cestou dali.
Hned za Kyjovem nás nemile překvapila první horská etapa, kde jsme si mákli na dno svých sil. Poté nádherný, dlouhý sjezd, kdy se tachometr zastavil na max. 72 km/hod. Krátký rovinatý přejezd do Žďánic a druhá horská etapa. Poté jsme se dostali k vrcholu Žďánického lesa, kde nám mapa nabízela možnost jet po červené a vyhnout se nudnému silničnímu sjezdu. Tady se naše skupina roztrhla. 2 jeli přímo po silnici a 3 zkusili červenou... Jenže tato cesta se ukázala jako nesjízdná. Pouze horské kolo našeho "leadera" mělo šanci.
Pospolu jsme se setkali až v Bučovicích na Kaťáku, v čase oběda. Téměř všichni se řídili heslem, že hlad je převlečená žízeň a po dvou plzních bylo po obědě. Vyrážíme směr Luleč. Ihned za Bučovicemi nás míjí dvě fešné mladé cyklistky a se slovy "no šup, šup jedeme!" vyprovokovaly jednoho z nás k zběsilé jízdě z kopce. Ale jakmile se "z kopce" stal "do kopec", tak mu ukázaly záda (a prý i zadečky) a byly fuč. On z toho byl natolik konsternován, že sjel z hlavní cesty na Kozlany, neb mu prý tento název něco říkal... (to by v Popovicích měli radost !).
Síly rychle ubývaly, počasí bylo dusné s velkou vlhkostí. A před námi poslední horská etapa. Serpentiny mezi Račicemi a Ruprechtovem. Tuto situaci jsme museli takticky rozebrat na pěkné zahrádce uprostřed Račic u dvou gambáčů. Serpentiny byly řízeny světelnou signalizací, ale to pro někoho (většinu z nás) nebyl důvod zastavovat a přerušit svoje nadlidské tempo. V Ruprechtově jsme se stavili na předem avizované zastávce na ranči, ochutnali Svijany 11 a přiťukli si štamprličkou. Protože to nejhorší už bylo za námi a nás čekla už jen dojezd. I ten však nebyl nejjednoduší.
Do cíle jsme dorazili 18:40, zasedli a začali hodovat. Nějaké to pivo, štamrple, gulášek (..opět výborný) a na závěr ... domácí koláče s tvarohem a povidlím od paní hostinské!!! Jednomu zachutnaly tak, že nechtěl ani dát uchutnat ostatním. Ale pak přece povolil, neboť určitě věděl, že kdyby je snědl sám, tak praskne !
Počasí bylo ideální, pod mrakem, nezmokli jsme, zkrátka vydařená akce.
